Téma: Hledání min vs. Crysis - co odlišuje casual hry od těch velkých

Hříčka od tvůrců systému Windows, kterou rozběhne i počítač, jež je dávno za výkonnostním zenitem. Oproti ní supermoderní grafická hra, s jejímž chodem se musí vypořádávat pořádně výkonný stroj. Mají vůbec něco společného? Odpověď hledejte v našem článku.
Kapitoly článku

Dnes je v ringu na programu souboj dvou soupeřů zcela odlišných váhových kategorií! Přistupte blíže a podívejte se na rozcvičující se borce!

Dříve než mě laskavý čtenář ukamenuje za srovnávání nesrovnatelného, rád bych upozornil na první společnou vlastnost dvou nadpisových titulů – jsou to hry. Z hlediska žánrů a nároků na hráče si ovšem žádají trochu jiné schopnosti i rozdílné množství času. To je konec konců logické.

Pokud bychom použili i nadále ono logické myšlení, museli bychom usoudit, že „velké“ hry hraje daleko více lidí. Řekli bychom, že větší náklady na vývoj se rovnají lepšímu a zábavnějšímu výsledku, že? Kdo by se zatěžoval těmi hříčkami, když může mít super hru. I přes toto logické vyústění se spousta lidí ve volných i nevolných pracovních chvilkách baví při přibalených minihrách ve Windows či zkouší štěstí při jednoduchých flashovkách.

Jen tak pro zajímavost, kolik z vás i vašich příbuzných hrálo zmíněné Hledání min nebo Solitare, Freecell či ujíždí na Mahjongu? Že hodně a patří mezi ně i lidé, kteří „formální“ hry nehrají a pravými hráči se nazývat nedají? V něčem můžete mít pravdu, nepatří do cílové skupiny tvůrců sáhodlouhých a komplikovanějších her. A rozhodně taky nepatří mezi lidi, kteří by viděli smysl v neustálém upgradování počítače nebo koupě dražší konzole. Přeci abyste spustili Crysis nebo některý z nových titulů alespoň jeden z těchto strojů a poměrně hodně času potřebujete.

  
Šokující Bioshock * Hraní v Brain Training * Metal Gear Solid a jeho moudrost

Jednoduché na pochopení, ovšem těžko v nich vyniknout

Je nutné si přiznat, že ani hardcore hráč nemá někdy náladu na namáhání mozku složitým ovládáním, přemýšlením nad spletitým příběhem ani na plazení se v bahně či frenetické mačkání spouště. Nebo prostě jen nemá dostatek času. Občas je potřeba vypnout a potrápit mozek něčím jednodušším, odpočinout si u hraní. Odtud je také odvozeno označení těchto hříček – casual hry, tj. příležitostné hry nebo hry pro příležitostné hráče. V podstatě se jedná o produkty, jejichž princip pochopíte během několika minut, ale rekordy v nich začnete trhat až po mnoha a mnoha hodinách hraní.

V tom tkví jejich kouzlo! Je snad něco příjemnějšího než zjistit, že jste zase porazili většinu svého okolí při hraní min? Přeci jen, sekundu na začátečníka nemá každý (tímto autor nechce říct, že on ano, ale jednoho takového člověka zná). Můžete namítat, že přece nehrajeme kvůli rekordům nýbrž kvůli zábavě při hraní. To ano, ale není fajn se při hraní zabavit a ještě utvořit rekord?

A hrajeme znovu! Anebo ne?

Chuť soupeřit s ostatními ve hře vyžaduje jednu věc – znovuhratelnost titulu. Zde mají casual hříčky obrovskou výhodu, neboť neobsahují žádné levely jako normální hry, neobsahují ani naskriptované situace, jichž si při prvním hraní vážíte, při druhém je čekáte a při čtvrtém vás již jen štvou. Jejich podstatou je náhodně generovaná partie či stejně tak náhodný logický problém. Jako skvělý příklad poslouží Slide-a-Lama pro (v ČR, Slovensku a Izraeli) populární IM Messenger ICQ. Každá hra je jiná, záleží na vašem taktickém umění a náhodě. Ovšem pozor, nyní neříkám, že není jiný každý multiplayerový zápas v Unrealu, Call of Duty nebo Counter-Strike. Přesto u všech těchto her nezávisí jen na člověku, ale i na času, jež věnuje učení se map, pilování míření a podobných dovedností.

Ruku v ruce s konceptem jde i další plus hříček. Nedokáží zastarat, protože jejich hratelnost nestojí na skvělé umělé inteligenci, grafice ani na originálním rozložení úrovní, které další rok obšlehne stejná hra s jiným názvem a jménem. U těchto malých her se sice také setkáme se stopadesátým klonem Tetrisu, ovšem pořád musí přinést něco nového, pokud nechce rychle upadnout v zapomnění. Ve světě velkých her se také najdou skvosty, ovšem jejich znovuhratelnost je více než pochybná. A stejně tak i ochota tvořit rekordy. Najdou se sice lidé, jež vám dohrají kupříkladu mnohahodinový Fallout za 20 minut, ale zrovna tato hra nebude ta pravá. A proč? Protože staví na věcech, které chci porovnat dále. Na příběhu a na pocitech, které dokáží v lidech vzbudit.

  
Legend of Kyranida * Nedotažený Boiling Point * Emotivní scéna ve Fahrenheit

Emoce? Vzpomínám si!

Je všeobecně uznávanou pravdou, že dokonalé hry jsou ty, které dokáží vzbudit určité pocity a nálady, pohltí hráče a ten si ani neuvědomí, že ta velká žlutá koule za oknem už dávno zapadla, ba co víc, dokonce znovu vychází. S emocemi je to u chvilkových her trošku těžší. Někdy sice máme radost nad pokořením nové obtížnosti nebo naopak vztek nad zkaženou partií, ale aby se nám nějaká scéna vryla do hlavy, na to již příliš času není.

V rámci logického či jiného rychlíku prostě není pro srdceryvný příběh místo. V tomto ohledu mají velké hry obrovskou výhodu. Smutné je, že spousta autorů her ji nevyužije. Vzpomeňme například na Johna Carmacka z id Software a jeho „Příběh ve hře je to samé, jako příběh v pornofilmu.“ U bezmozkových vyvražďovaček her jako Doom, Painkiller nebo Unreal Tournament toto tvrzení ještě jakžtakž platí. Ona se nějaká inteligentní zápletka pro zabíjení desítek tupých monster ve velkých prostranstvích vymýšlí těžce. Pokud se do onoho bezmyšlenkovitého střílení přidá příběh a možnosti volby, stává se, že se smysl celé hry mírně změní. Není to vyloženě na škodu, ale už se nejedná o hru, u níž vypnete mozek a jen držíte spoušť s pocitem „Já jsem Rambo, kdo je víc?“

O tom, že z přidání příběhu a několika svěžích nápadů může vzniknout dílko, na které se nezapomíná, dokazuje živě již první System Shock. Upřímně pochybuji, zda autoři od začátku chtěli stvořit něco jiného než atmosférickou střílečku. Pak ale přišly první možnosti, jež předtím nebyly: hackování, brusle, až šílené šetření náboji. A samozřejmě nesmíme zapomenout na hlavní hnací motor – příběh. Osádka obrovské vesmírné stanice, jež byla vyvražděna šíleným počítačem spojená proti hráči – hackerovi, který za to všechno mohl. Z donucení vládními agenturami odstranil Shodan (tak se ona člověko-počítač jmenovala) první zákon robotiky a musel se ze stanice dostat a sníst to, co jsi navařil. Spojením všech těchto prvků se zrodil perfektní survival horor, ba co víc, hra, jež dala hráčovým mozkovým buňkám mnoho témat k zamyšlení.

I po porovnávání s plnohodnotnými akčními hrami vypadají casual hříčky jako chudé příbuzné. Nedej bože pokud tyto hry porovnáme s příběhovými velikány – adventurami a RPG. Posel smrti, Dreamfall nebo třeba Albion se v komplexnosti příběhu vyrovnají dobrým knihám. Za jednu z emočně nejvypjatějších scén považuji tu ze hry Metal Gear Solid (!SPOILER! Konkrétně smrt Sniper Wolf !SPOILER!), při níž mi dokonce i něco spadlo do oka. A to se v mém případě často nestává (pozn. autorova druhého já: Doopravdy ne, ale při animácích brečí jako želva. Prý proto, že jsou naivní, až to bolí.)

  
System Shock *smrk* * Autorova superříše v Europě Universalis 3 * Populární MMORPG Lineage II

Kompromis je možný

Je až s podivem, že se o jakýsi mix casual a plnohodnotné hry pokusili vývojáři jen párkrát. První vyvolenou směskou je Fahrenheit, kterého považuji za jednu z nejlepších her vůbec. Skvěle mě vtáhla do mistrně napsaného příběhu (pravda, okultní tématikou trošku pokažený konec už tak skvělý nebyl), potěšil originálním a intuitivním ovládáním. Ale hlavně dokázal vzbudit v člověku i něco jiného. Emoce, které jste prožívali společně s hlavním hrdinou při rozchodu s jeho přítelkyní, by se daly nazvat důvěrně známými. Svět zachraňujeme jenom ve hrách, ale lásku a rozchody zažíváme snad každý i v realitě.

Stejně tak další spojení casual a normální hry, Fish Fillets, ukazuje cestu, jakou se může herní průmysl vydat. Logické problémy, jejichž obtížnost se postupem času zvyšuje, protkané humorem a příběhem. Opravdu neznám hru, která by kombinovala časovou náročnost a nenáročnost v tak elegantním poměru. Někomu trvá vyřešení hlavolamu chvíli, druhému třeba týden.

Mezi dokonalé průsečíky hříček a velkých her patří také tahové strategie typu Civilizace či pomalejší realtimovky jako Europa Universalis nebo Hearts of Iron. Dokonale vás zaměstnají, ať již chcete dělat cokoliv – dobývat svět nebo jen zvelebovat svůj malý kousek země. Jako hráči je vám předloženo pískoviště a můžete si hrát, jak chcete.

Zcela jistě zde také patří libovolné MMORPG, kde se hranice hry a hříčky stírají. Můžete ji hrát jen občas, ale také třeba 16 hodin denně. Nikdo vám nebrání dělat cokoliv, jedinou limitací jsou herní možnosti.

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,