Alone in the Dark CZ - děs a hrůza

Zparchantěla hráčská veřejnost? Potřebují se hráči pevně držet všech dostupných berliček, mít šipku ukazující k cíli velkou přes půl obrazovky a cestu bez jediné odbočky lineárně vymezenou? Musí se jim vysvětlovat funkce každého tlačítka čtyřikrát?

Prostě a jasně, dokáží hráči ještě dnes vůbec překonávat překážky?

Prostě a jasně, dokáží hráči ještě dnes vůbec překonávat překážky? Jak ukazují některé recenze znovuvzkříšení Alone in the Dark, minimálně někteří herní novináři to nezvládnou a po pár minutách dlouho očekávané dílko Atari svrhnou do hlubin pekelných.

Do určité míry se tomu nelze divit, protože AitD je hardcore hra. Ale nikoliv obtížností a náročností, nýbrž způsobem, jakým vývojáři bez skrupulí nakopali běžně zažitým standardům do zubů. Zatraceně, vždyť třeba systém fixních kamer v third person hrách je passé jak kalhoty do zvonu (i když, retro prý se vrací). A některé herní tipy jsou zbytečnější než včerejší noviny, protože vás akorát zmatou. Však sám jsem byl po prvotních deseti minutách marného motání myší v pokušení se na Alone in the Dark vykašlat a svěřit jej nějakému obětnímu beránkovi (výhoda šéfredaktora).

Jenže stačilo trochu trpělivosti a přijde zlomový moment, kdy se hra neukáže být zcela dementní, jak to do té doby vypadalo. Nic sice už nezměnilo mé přesvědčení o tom, že Atari je banda vývojářských diletantů, ovšem z Alone in the Dark se vyloupla hra, na kterou hodně dlouho nezapomenu. V dobrém i zlém.

Kýbl slizu a klišé

Když nevíte co by, prskněte tam amnézii. Tradiční scénáristická poučka laciných odpoledních telenovel opět zafungovala, a tak se v prvotních okamžicích probouzíte neznámo kde ve velmi nepříjemné společnosti. Jakmile děsivá zrůda z podzemí spolkne grázla vedoucího vás na popravu a hrdina s patetickou hláškou: „Kdo to proboha jsem?“ pohlédne do zrcadla, začnete s kabonícím se obličejem přemítat, jak hloupější se story ještě může stát. No, o moc ne.

Přidruží se k vám nesnesitelně hysterická husička, začne se pomalu odhalovat prastaré tajemství vedoucí svět ke zkáze, zlověstnými hláškami váz zasype hlavní záporák toužící po absolutní moci a vy to jako tradičně musíte vyžehlit a odjet s hrdinkou po svém boku vstříc zapadajícímu slunci. Nebo ne? Kdo ví, nebudu prozrazovat všechno.

Béčkový příběh ničím výrazným nepřekvapí, možná až na četnost výskytu zcela scestných dialogů. Bohužel nedokážu říct, zda za tím stojí český dabing a překlad, ale čas od času jsem prostě nepochopil, co tím aktuálním výlevem chce básník říci.

Nápadité záběry kamerou, svižné střihy, sem tam přelet nutící bradu k uznalému pokývnutí

Ve snaze o co největší drsnost se peprnými slůvky nešetří, a i když ve valné většině případů situaci nějaká ta sprosťárna sedí, čas od času tam prostě to „ku*va“ je čistě samoúčelně.

V minulém díle jste viděli

Co chybí originalitě příběhu, tvůrci nahrazují slušnou filmařskou prací. Nápadité záběry kamerou, svižné střihy, sem tam přelet nutící bradu k uznalému pokývnutí. Snaha o co největší „filmové“ pojetí doplňuje častokrát omílaný systém epizod fragmentující celou hru na kratší pasáže vrcholící nezbytným cliffhangerem dochuceným tradičním „V minulém díle jste viděli“ shrnutím na začátku epizody další. Zajímavá myšlenka, slušně provedená, ale pokud si hru nedávkujete tempem jedna kapitola na týden, docela zbytečná.

Jednotlivé hodinu až dvě hodiny trvající epizody jsou ještě děleny na menší herní úseky, jež lze též přeskakovat. Pokud si však myslíte, že si „skočíte“ rovnou na konec finální, tedy osmé epizody, mýlíte se. Poslední herní epizoda je totiž uzamčená, dokud nesplníte určité podmínky v předcházejících kapitolách. V případě, že chcete přeskočit jen jednu problémovou pasáž, to už jde daleko lépe. Jen se musíte smířit s tím, že můžete lehce ztratit nic a navíc pozbudete obsahu inventáře, což je dost otravné.