Dvojrecenze: Rayman Raving Rabbids TV Party – televizní hrátky

S hraním videoher jsem začínal přibližně před čtrnácti lety, a už v tomto raném věku jsem si zamiloval žánr plošinovek. Mým hrdinou nebyl silný Herkules, ale vychytralý zajíček Jazz, stejně jako jsem nikdy příliš nepřišel na chuť Xeně, ale za to jsem měl rád Raymana. Proto jsem se zatetelil blahem, když jsem zjistil, že do redakce došlo Rayman Raving Rabbids TV Party pro NDS.

Jaké však bylo moje zklamání, když jsem hru vložil do handheldu a začal odhalovat její temná tajemství.

Prvních deset minut osvětlujících příběhové pozadí ještě nevypadá nijak hrozivě – Zemi opět napadli Šílení králíci, kteří ji chtějí ovládnout. Tentokrát se dostali do Raymanovy televize a je jen na hráči, jestli náš milý hrdina dostane nezbedné hlodavce ven a stihne se večer podívat na svou pravidelnou dávku emocí. Výraznějšího příběhu potom hře není třeba z jednoduchého důvodu; celá hratelnost stojí a padá na sbírce miniher, v jejichž hlavní roli figurují právě Šílení králíci a jejich svérázný humor. Tedy, spíše by měla stát.

V hlavní roli figurují Šílení králíci a jejich svérázný humor

Celková veselost a dobrá nálada, jež z Rayman Raving Rabbids jen srší, by měla být hlavním tahounem všech her, které stojí na této licenci. Bohužel, zrovna TV Party potenciál nevyužívá ani v nejmenším a přítomné vtípky se řadí do kategorie slabších až trapných. Rozhodně to je škoda, protože Šílení králíci představují dokonalé terče mnoha a mnoha gagů. Vždyť jen svým neodolatelným šarmem a neobratností dovedou téměř každou absurdní situaci k dokonalosti a výbuchu smíchu. Každou, s výjimkou těch, které tvůrci tentokrát nachystali.

TIP: Při pohybu po hrací desce neztrácejte čas a miřte vždy k rohu. Televize se objevuje pouze tam.

Kdopak by se deskovky bál

Od vtípků na účet vývojářů je však na čase přejít k samotné hře; základním herním módem je jakási příběhová kampaň. První, co mimo krátkého úvodního filmečku uvidíte, bude hrací deska se dvěma figurkami, jednou televizí a spoustou políček, včetně několika speciálních, které vám náhodně dají výhodu či nevýhodu. Vtip spočívá v tom, že za kolo můžete udělat pouze jistý počet kroků a pohybovat se po určitých polích, zatímco druhá figurka, představující králíky, se může pohybovat jak chce.

A co víc, pokud se čirou náhodou povede králíkům přijít k televizi dříve, než vám, nic se nestane. Televize se pouze přesune do dalšího rohu hrací plochy a vy můžete vesele pokračovat dál. Skutečně geniálně vymyšleno. Je mi tak trochu záhadou, proč autoři dali do hry desku a vymýšleli pro ni mechanismy, když nakonec hrací plocha nemá vůbec žádný dopad na samotnou hratelnost. Pokud by se plnil váš hlavní cíl přímo, tj. by se králíci vyháněli přímo v průběhu miniher, nestalo by se vůbec nic.

Hru si může zahrát každý, kdo je obdařen byť jen elementární inteligencí

Ona by přímá likvidace nezvaných televizních návštěvníků i lépe působila – aspoň podle mě. Pokud králíka mlátím do hlavy, či mu naopak mažu mrkvovou šťávu kolem úst, má podle mě větší motivaci vylézt z televize, než když k němu pouze přijdu a televizí zatřepu. Sice by se v této situaci už nedalo tvrdit, že se hra něčím až tak výrazně odlišuje např. od Brain Training Dr. Kawashimy, ale aspoň by svižněji odsýpala a troufám si tvrdit, že by byla i výrazně zábavnější, jelikož by odpadl jeden otravný prvek.

Těší mě, jmenuji se minihra

Dost bylo ale kritiky hrací plochy a inteligence příběhu, chtě nechtě musím přejít k jádru čivavy, tedy k samotným minihrám. Právě díky nim se totiž můžete po ploše pohybovat a právě ony představují tu pomyslnou alfu a omegu Šílených králíků. Pokud nyní čekáte, že začnu hru chválit do nebes, jako bych to nejspíše udělal v případě Wii verze, jste bohužel na omylu. Dokonce ani základ hratelnosti autoři nedokázali zpracovat tak, aby se skutečně dal hrát a aby se u něj mohl rozumně uvažující člověk bavit.

Autoři totiž hned na počátku udělali zásadní rozhodnutí. Jejich hru si musí mít možnost zahrát každý, ať je v jakémkoliv věku a je obdařen byť jen elementární inteligencí. Což o to, tento princip pořád není úplně nejhorší, když se jeho realizace svěří týmu, jenž problematice rozumí. Zádrhel však spočívá v současné realizaci a hlavně v zábavnosti samotných miniher. Věřím, že spoustu lidí třeba baví trhat knoflíky, či lupat bublinkovou fólii. Ostatně mezi ně také patřím.

TIP: Minihry se sice vybírají náhodně, ale pokud ještě nějakou nemáte odemknutou, vybírá se přednostně ona.

Jenže mně přijde divné zapracovat podobnou věc do hry a to ještě tak, že na dotykovém displayi prostě ťukáte na jednotlivé bublinky či knoflíky v časovém limitu. Působí to přinejmenším zvláštně a je to cokoliv jiného, ale ne zábava. Doufám, že si na mě nevyšlápnou členové náboženské organizace Bublinkové fólie z Facebooku, ale neodpustím si říct, že se mi tento styl miniher se prostě zdá býti poněkud nešťastným.