Recenze: Dawn of War 2 – hra pro jednoho

Pamatuju si jako by to bylo dneska, když vyšel první Dawn of War. Skvělý titul s neskutečným rozkolem mezi singleplayerem a hrou více hráčů. V CD Projektu mi ještě dlouho nemohli přijít na jméno, když jsem v recenzi prohlásil hru jednoho hráče za hektickou akci, i když to bylo pozitivum. A nyní? Nyní přichází po několika datadiscích druhý díl, proto vás předem upozorňuju, že článku o skvělém multiplayeru se teprve dočkáte. Vzhůru do kampaně.

Bude nebude, v temném světě jednačtyřicátého milénia patří mezi nejlepší bojovníky všech ras vesmírní mariňáci lidského Impéria (tedy aspoň z jejich pohledu). Jedna z mnoha kapitul, co bojuje za slávu Císaře a přežití lidstva, se nazývá Blood Ravens, a opět bude vaším nástrojem zkázy všeho cizáckého, podobně jako v předchozím díle.

Výraznější dějové znaky můžete napočítat na zbylých prstech jedné ruky nešikovného tesaře

Po několika problémech je na hranici vymření, a navíc protivníci napadli planety, kde cvičí své rekruty. To však neměli dělat, mariňáci se rozhodli, že nejlepší obrana je nakopat pár cizáckých zadků pěkně do vzduchoprázdna.

Moudrost je počátkem strachu

S trochou nadsázky mohu prohlásit vyprávění o příběhu kampaně za ukončené, protože až na pár drobností v podstatě na nic dalšího nenarazíte. Nejen že je jediná kampaň pouze z pohledu lidstva, navíc však nějaké výraznější dějové znaky můžete napočítat na zbylých prstech jedné ruky nešikovného tesaře. Je sice super, že máte možnost pojmenovat si svého hrdinu, ale dozvíte se, že je stejně málomluvný, takže všechno okřávání stejně zastanou velitelé jednotlivých oddílů.

Abych nebyl přehnaně kritický, postupné odhalování minulosti velitele Thula na Kronu (hráli jste Dark Crusade?) je zajímavé, podobně jako je zábavný Cyrův pragmatický přístup k problémům ve srovnání s naivními ideály ostatních velitelů.

TIP: Nejde vám spustit některá mise? Než autoři vytvoří nějaké řešení, stačí většnou nastavit slabší grafické nastavení a hra se v pohodě rozběhne. Okultní, ale funguje to.

Ale z minulosti dobře vím, že Relic má na víc, než pár lehce očekávatelných pokusů o dějový zvrat. Přesto jsem se však se svými svěřenci rychle sžil, a v kampani bych je za nic nevyměnil.

Musím se také sklonit před trvanlivostí příběhového tažení, která v dnešní době rychlokvašených titulů pomalu nemá obdoby. Plynule se přitom střídají kratičké mise na pár minut s klidně i hodinovými souboji s obrovskou přesilou, a tak i přes malý počet bojišť dlouho nemáte pocit, že by se hra opakovala. A vzhledem k hodnocení každého vašeho počinu je docela možné, že po dohrání zkusíte kampaň ještě jednou. Nejen že už si začátek nejspíš nebudete pamatovat, ale různé náhodné bonusy také potěší.

Požehnána buď mysl neschopná pochyb

A jak to vlastně všechno funguje? S výjimkou několika prvních misí si mezi svými veliteli vyberete k sobě trojici těch, kteří s vámi skončí ve výsadkovém modulu, zvolíte teritorium k boji, třísknete sebou o povrch jedné ze tří planet, pozabíjíte všechny nepřátele, získáte novou výbavu, zkušenosti, za které pak své vojáky vylepšíte a celé to opakujete do konce kampaně. V praxi se okolo toho motá dostatek zábavy, aby vás to nějakých pár večerů udrželo při hře. V jednoduchosti je prostě síla.

Takhle shrnuté vám může přijít, že je Dawn of War 2 v podstatě nastavovaná kaše, ale to jsem ještě nezmínil právě ty věci kolem. Základním elementem jsou velitelé vašich oddílů, které sice berete do mise jen tři, ale o moc víc jich stejně mít nebudete.

Co tedy dělá u žánru hry škatulka strategie?
To je sakra dobrá otázka

Tito hrdinové jsou v podstatě nesmrtelní, i když jejich lidé padnou a životy klesnou na nulu, tak si jen lehnou na bojišti a počkají na oživení od spojenecké jednotky. Padlé kamarády pak doplní z vesmírné stanice u některého z majáků a vesele pokračují ve svojí oblíbené činnosti.

Každý z velitelů je zaměřen na jiný typ boje, Cyrus a jeho zvědi útočí ze stínů, Avitovo družstvo s těžkými zbraněmi poskytuje krycí palbu, zatímco se třeba vy vrháte na protivníka zblízka.

TIP: Před vybavením svých hrdinů přemýšlejte. Ne vždy se hodí mít jen ta nejvyšší čísla, se špatnou výbavou se lehce mise stane osinou v místech, kde slunce nesvítí.

Přidejte k tomu jednoduchý RPG systém, různé bojové dovednosti a hromady výbavy, kterou můžete zkoušet vašim svěřencům dávat, máte základ pořádného akčního RPG. Co tedy dělá u žánru hry škatulka strategie? To je sakra dobrá otázka.