Recenze: James Cameron’s Avatar: The Game − zřím tě

Poslední doba se v zábavním průmyslu vyznačuje nevídanou vervou tvořit nové a nové rekordy. Zatímco na hudební scéně je laťka takřka thrillerově vysoko a nevypadá, že by se měla vůbec někdy pohnout, na scéně audiovizuální je poměrně rušno. Je tomu už 13 let, kdy jistý James Cameron přišel se svým Titanicem a s rekordní tržbou 1,8 miliardy dolarů nechal ostatní filmy v prachu za sebou. Šest let na to dal Peter Jackon vzniknout třetímu Pánovi prstenů, který dodnes dýchá této velké lodi na záda a nad hladinu miliardového obratu se vynořili ještě karibští piráti a gothamský rytíř.

Příroda je stejně jako ve filmu kouzelná

Ale ani herní scéna se nedala zahanbit, GTA4 a zejména Modern Warfare 2 by se ve společném žebříčku neztratili. A teď tu máme Avatara, film s astronomickými náklady; a prodeji, že pomalu otvírá třetí miliardu. A ke komu jsme se to opět dostali?

Jamesi?

Očekávání veliká, ambice nemalé. Atakovat prodejní rekordy sice nikdo neplánoval, ale spojení s Ubisoftem Montreal věstilo velmi slibný výsledek a první informace vypadaly perfektně. Přece někde se ty výjimky z pravidel, že hry podle filmových předloh končí brakově, brát musí. A tak započal vývoj, ne 18měsíční, ani dvouroční, ale 3 a půl roku trvající, na jehož konci přišel James Cameron s prohlášením o stavu hry a nešetřil nadšením. Hra je podle něj parádní a naprosto splnila očekávání. A já mu to věřím.

Pro nehráče je Avatar: The Game super záležitost – vypadá to hezky, prostředí reaguje a můžou dělat, co se jim zlíbí, třeba nasednout do auta, proletět se na ikranovi, tu se pobít s místním zvířectvem nebo onde sesbírat vzorky velmi exotické fauny. A samozřejmě je tu Hele, já jsem fakt Na’vi! faktor. Ale...ale pěkně popořadě.

Hra začíná výběrem vašeho alterega, dalo by se říci alterduoega, protože zároveň si vybíráte i svou podobu v modrém a je jen na vás, jestli budete ten Ryder, nebo ta Ryder. Každopádně Ryder. Po nezbytné úvodní animaci přilétáte na planetu Pandora na lidskou základnu, které říkají Hell’s Gate. Nic moc nenasvědčuje tomu, že by bylo kolem pekelně nebezpečno, ale dozvíte se, že bez masky nepřežijete ani 5 minut a že jednomu mariňákovi ukousla ruku kytka. Jenomže hráč bývá od přírody zvídavý tvor a co si nevyzkouší, tomu neuvěří.

Nová planeta, nová pravidla

Vaším vstupním úkolem je oběhat na základně pár vědců a poprvé propojit vědomí se svým avatarem. Poprvé se probudit v modré kůži a pohledět na svět ze skoro dvojnásobné perspektivy. Velkolepá událost, řeknete si, vždyť kvůli tomu hráč na Pandoru přiletěl, no ne? A v tom je ten problém, hra ceremoniál předkládá naprosto sterilně a veškerá očekávání spláchne vlnou všednosti bez nápadu. Nebudu daleko od pravdy, když předešlu, že i zbytek hry se nese v tomto neživém duchu a nebýt těch roztodivných zvířat a modrých třímetrových postav, ani si nevšimnete, že hrajete Avatara.

Ať už jsem byl na základně mezi vojáky nebo v zelené džungli, nemohl jsem se zbavit pocitu, že se všechno odehrává jen na oko a bez mého přičinění by ani voda z kopce netekla. Když bylo potřeba zachránit kolegu kdesi v jeskyni před útoky zvířat, čekal nehybně ve stoje na můj příjezd a kolem něj pobíhalo pár šestinohých hafanů zvaných viperwolf. O nějaké nebezpečnosti Pandory nemůže být řeč, nebezpečné kytičky za vámi nepoběží a ani se neschovají, další zvířata občas sice kousnou, ale vesměs moc paseky nenadělají.

Ale to jsem se ještě nezmínil, jak celá Pandora vypadá. Grafické zpracování interiérů zaniká zejména díky nevýraznému osvícení a stále stejným texturám, ale pokud existuje něco, co se pánům v Ubisoftu povedlo a co vyzdvihuje celou hru, jakož i atmosféru a hratelnost o několik levelů výš, je to džungle. Možná si od filmařů půjčili podklady, možná si jen dali záležet a možná se tak narodila, výsledek je ten, že příroda je stejně jako ve filmu kouzelná. Skutečně interaktivní jsou tu sice hlavně spirálovité rostliny jménem helicoradian, které se po doteku s charakteristickým mlasknutím smrsknou k zemi a i valná většina ostatních se umí pohnout. Jejich animace zhynutí jsou sice slabší, ale to nic nemění na skvělém dojmu.

Co to pohání

I tak by se ovšem dalo od grafické prezentace čekat víc. Hra si půjčila engine z Far Cry 2, což automaticky neznamená skvělé výkony a krásnou demonstrací buď herní postavy. Jejich zpracování je ještě vcelku ucházející, ale jako jejich animátor bych se Avatarem v životopise nechlubil. V motion-capture studiu buďto špatně připnuli senzory, nebo jim došly testovací subjekty pod 60 let, protože výsledek je dost rozpačitý. Lidé jakoby měli v kalhotách závaží, Na’vi se kroutí jako svobodná třicátnice a jakkoli mi schází zkušenosti se snímáním pohybů koní, projížďka na direhorse šla určitě zpracovat líp. O fyzice ani nemluvě, kolizní systém mezi vozidly a zvířaty úplně chybí.

Po slabé hodince hraní jste postaveni před morální rozhodnutí, jestli zůstanete na straně lidí a zpustošíte planetu ve jménu rozkazů a vyššího smyslu, anebo ji v rámci jiného vyššího smyslu uchráníte v kůži modravého avatara. Obě možnosti přináší zcela odlišný herní zážitek a kromě rozdílných schopností lomeno možností přináší i závan znovuhratelnosti.

Umělou inteligenci bych označil jako nárazovou – dokud je přímo nepraštíte do očí, vojáci si toho moc nenavšímají

Jako mariňák se spoléháte hlavně na svou hlaveň, lidskou techniku a v neposlední řadě dopravní prostředky (buginu nebo člun). Jako Na’vi oproti tomu máte přístup k jednodušším a přírodnějším zbraním (kopí, luk, čepele), speciálním schopnostem a kromě pozemních zvířat vykoušíte denní chleba i těch s křídly.

Dění ve hře ale moc nekoresponduje s tím na plátně. Ve filmu napětí eskalovalu až k velkému konfliktu na konci a hra, ač je situována jako prequel, vesele předkládá lidsko-na’vijskou válku už skoro od začátku. Co naplat, že za pár týdnů přiletí Jake Sully a začne domorodce krmit nadějí o spolupráci. Totéž se dá říct i o životu na planetě. Mezi všemi rostlinami je 10³⁶ spojení a mezi jezdcem a zvířetem existuje nerozdělitelné pouto, vzpomínáte? Ne tak ve hře, létací ikrany tu jako Na’vi můžete střídat dle libosti a když si jednoho zaparkujete za rohem, není problém osedlat dalšího. Problém zato nastane, když ikrana zaparkujete vedle žebříku, to ho můžete rovnou odepsat. Nastoupit zpátky by sice teoreticky mělo jít z kterékoli strany, ale žebřík dostane vždycky přednost.

GTÁčko?

Hra nabízí pseudootevřený svět rozdělený do několika oblastí na planetě, mezi kterými se dá i teleportovat, doopravdy se nicméně odehrává vždy jen v jedné. Můžete tak volně cestovat po rozsáhlé mapě, ale pokud je váš úkol jinde, na nic zajímavého nenarazíte. Úkoly na sebe zpravidla navazují a tak za nimi nemusíte po mapě cestovat, nečekejte ale nic objevného. Tu je potřeba něco aktivovat, jinde osvobodit kamarády nebo zničit stroj... vesměs nebudete konsternováni z jejich různorodosti, ale aspoň se neopakují.

Velmi zajímavá je přidaná hodnota ve hře. Skoro každá třetí rostlinka svítí, což znamená, že k ní můžete přijít a odebrat vzorek, který se pak vloží do databáze zvané Pandorapedia. Stejnětak zde naleznete všechna potkaná zvířata a charaktery a pokud si dáte záležet, naplníte ji po okraj informacemi o této planetě a životě na ní. Je tu ale demotivující háček, že hra to po dohrání udělá za vás a zakryje tu radost z hledání. Nic vám ale nebrání předstírat, že jste tento odstavec nečetli, a směle se pustit do objevování, že ano.

Na konec si nechávám umělou inteligenci, kterou bych označil jako nárazovou. Vojáci si toho skutečně moc nenavšímají a dokud je přímo nepraštíte do očí, dívají se spokojeně vaším směrem a dlouho nedělají nic. Pak se ale taky může stát, že jednoho zalarmujete a všichni okolo chytnou druhý dech a začnou dělat to, co umí nejlépe, střílet. To už je většinou pozdě na taktizování, protože lidské střelné zbraně jsou účinné až až, a často končí podobné střety loadingem. A i zvířata mnohem ochotněji umírají na zásahy kulkou než třeba buginou.

Licencovaná konkurence

Potřebná doba k dohrání se šplhá přes desítku hodin, a pokud chcete hru projet z obou linií na jeden zátah, připravte si silnější kafe a vyškrtněte den v dalendáři. To je v rámci žánru obstojný údaj. Na poli her podle filmů se Avatarovi přímo nabízí konkurence v podobně staršího King Konga. Co do děr, které oba tituly se světoznámým režisérem ve jméně do světa udělali, se mohou směle postavit bok po boku, ale kvalitou vede Peterův opičák. Asi o tolik, o kolik je James úspěšnější na stříbrném plátně.

Na‘viděnou