Recenze: Rolando 2 – vykutálená legrace

Kutálení fascinuje lidstvo zřejmě už od vynálezu kola. K tomu došlo nějaký čas před mým narozením, takže to úplně nepamatuji, ale něco o tom říkala ve škole paní učitelka, a když to říkala paní učitelka, je to pravda. Ale přestože kutálení je v Roladno 2 základem, nadále se už vyhnu veškerým zmínkám o škole i dějepisu – budeme si totiž hrát.

Z určité herní platformy mají největší šanci vytěžit maximum úspěchu takové hry, které dokážou využít jejích předností a specifik. Dodnes mají PC hráči kopřivku z inventářů zpracovaných v konzolovém stylu a na druhou stranu konzolisté v duchu u strategií proklínají gamepad, ačkoli se tváří, jak je to děsně super.

Kdybych měl najít podobný titul napříč platformami, přirovnal bych Rolando k mixu mezi Little Big Planet a Loco Roco

Pochopitelně největší potenciál na iPodech a iPhonech mají hry, které zvládnou využít nejen dotekového displeje, ale také samozřejmě pohybového senzoru. Jako třeba Rolando.

Kdybych měl najít podobný titul napříč platformami, přirovnal bych Rolando k mixu mezi Little Big Planet a Loco Roco. Samozřejmě s příměsí Lost Vikings, Lemmings, Maria a kdoví čeho všeho ještě. I když s Mariem je tu podobnost asi jen v jedné protivné princezně… V Rolandu tedy budete pomocí naklánění iVěci kutálet postavičky do cíle a případně se u toho zabývat sbíráním krystalů a tak podobně. Současně je ale Rolando více logickou hrou než jen plošinovkou, přestože zůstává podařenou kombinací obojího.

Příběh spočívá v tom, že se banda postaviček vydává Daleko hledat Něco – detaily jsou zbytečné, mnohem podstatnější je totiž to, že každý z Rolandů je specifickou a zábavnou osobností, takže si je všechny brzy snadno oblíbíte. Samozřejmě nesmíte přeskakovat úvody jednotlivých kol, ačkoliv osobnosti Rolandů se derou na povrch i při hře samotné v komentářích dění a vzájemném pošťuchování.

Rozliční Rolandové jsou ale ve hře také proto, že disponují odlišnými schopnostmi. Kupříkladu ti menší plavou na vodě, zatímco větší se potopí ke dnu (což jim ale nijak zásadně nevadí). Máte dokonce k dispozici „royal spiky commandos“, kteří se umí přichytávat k většině povrchů, či Rolanda, co se po požití pepře vznáší. Asi nemusím dodávat, že všechny tyto obludky dovedou docela obstojně skákat.
Kombinací schopností pak ve hře využíváte, abyste Rolandy dostali na konec každého kola. Cesta vede přes různé plošiny, cesty, tunely, propadla, jezírka, dveře a podobné vychytávky. Je zcela běžné, že s Rolandy pohybujete po jednom a každého vedete jinou cestou, přičemž si vzájemně otevírají cestu dál. Přemýšlení to extrémně moc nezabere, ale obvykle je to velmi dobrá zábava.

Ovládání je někdy skvěle intuitivní, jindy vás rozčílí k nepříčetnosti, ale přijde mi, že to je u arkádových her už takovou nepsanou povinností. Na naklápění hra reaguje víceméně správně, situace se trochu komplikuje u složitějších skoků, kdy skloubit správný náklon, správnou chvíli náklonu, okamžik skoku a jeho délku je o nervy.

3D vrstvené prostředí je teď docela in, a to ne náhodou

Ale jinak by to asi byla nuda. Naopak senzační jsou bonusová kola s „převracecí“ gravitací, kde otáčíte iVěcí i kolem dokola, což pobaví zejména vaše hry neznalé publikum. Podobně je radostí množství zařízení, s nimiž můžete prstem pohybovat, a pomoci si tak dál; poznáte je podle žluté barvy.

Rozhodně se povedlo grafické zpracování, které je právě tou věcí, co mi tak připomenula Little Big Planet. 3D vrstvené prostředí je teď docela in, a to ne náhodou: při dobře zvolených texturách dodá hře na stylovosti, což se zde projevuje příkladně. K tomu přičtěte opět chytlavý soundtrack, který obsahuje i několik zpívaných skladeb – a nejsou vůbec špatné!

Jestliže tedy rádi trochu přemýšlíte a hodně skotačíte, jestli se pobavíte nad vtipnými hláškami Rolandů a jestli vás chytne zpracování hry, jděte do toho. Ve svém žánru bylo už první Rolando vynikající a dvojka jej ještě překonává.