Recenze: Tunnel Rats – Vietnam à la Boll

“Žádná událost v Americké historii není více nepochopena, než Vietnamská válka. Tehdy se o ní nesprávně psalo, nyní si ji nesprávně pamatujeme.” - Richard M. Nixon

Vietnamská válka byla procházka peklem. Své o tom vědí hlavně vysloužilí vojáci, kteří původně psali své paměti, aby ukázali dalším generacím, jak se nemá válčit a jak je válka zbytečná. O něco později se jejich pamětí chytli spisovatelé, kteří začali psát dramata z tohoto prostředí.

Hlavní hrdina představuje drsného bojovníka a mladého Werthera zároveň

Poté se tato látka dostala do rukou filmařů, jenž nelenili a dali vzniknout takovým filmům jako je Apokalypsa či Olověná vesta. Do třetice se hrůzu války rozhodli ztvárnit herní vývojáři – své o tom ví například vývojáři z Pterodonu.

Vietcong od českých tvůrců nastartoval vlnu her, které se zaobíraly nešťastnou válkou. Tunnel Rats je právě takovým pohrobkem legendárního titulu. Nestojí za ním však žádní slavní vývojáři, stejně jako se nemůže pořádně opřít ani o svou filmovou předlohu; zvláště když ji režíroval mezi hráči nechvalně proslulý Uwe Boll. Co myslíte, dá se na základě těchto předpokladů vytvořit hra, která ukáže válku v dostatečně hrůzostrašném světle?

TIP: Řežte Vietnamcům uši a z krků hrdinných Američanů strhávejte psí známky – odměnou vám bude více zdraví.

Zničující atmosféra

Obhroublé řeči, vzpomínky na let do akce a mučení v zajateckém táboře. Ze spánku vás však náhle probudí křik, což není na daném místě až tak neobvyklé, ale mrtvoly vašich kolegů všude kolem už dokáží zneklidnit. Kulka s vaším jménem však nepřichází ani ve chvíli, kdy šplháte ven z vězeňské jámy. Vzápětí nacházíte i mrtvoly vašich strážců, což už jednoho zmate, a člověk by každou chvíli čekal setkání se speciálním komandem, kterému se akce trochu vymkla z rukou.

Jenže nikdo takový nepřichází a vy se až do konce hry nedozvíte odpověď na otázku, jaká magická síla vás to zachránila. Co se však v průběhu Tunnel Rats dozvíte je to, jaké mohou mít klaustrofobické tunely destruktivní vliv na psychiku herních vývojářů.

Tunely přede mnou někdo prošel a do slepých odboček naházel červená světla

Nechápu, co autory vedlo k tomu, aby z hlavního hrdiny udělali blázna, který ještě k tomu má rozdvojenou osobnost – drsného bojovníka na straně jedné a mladého Werthera sužovaného utrpením na straně druhé.

Přichází to pomalu a zlehka – ve chvíli, když podříznete prvního nenáviděného Vietnamce a vezmete si jeho ucho jako trofej. V ten moment se poprvé ďábelsky zachechtáte a pronesete něco ve smyslu „Když mám uší víc jak psích známek mých kamarádů, tak to znamená, že vyhráváme!“

TIP: Nedělejte si starosti s tím, že byste v tunelech nemohli střílet z automatických zbraní a pušek kvůli tomu, že byste v realitě ohluchli. Slovo realita považují tvůrci za neslušné.

Z této nevinné hlášky se postupně dostáváte do fáze, kdy nevíte, jestli se máte smát anebo brečet tomu, jak hrdina v jedné chvíli naříká kvůli odloučení od své přítelkyně a má plnou hlavu toho, jaké je válka peklo, a v druhé chvíli pouze křičí „Chcípni, ty komunistická svině!“ a řeže další uši.

Střelba do mrtvého masa

Náladu ze zbabrané postavy by však mělo nahradit prosté a zábavné zabíjení Vietnamců, co říkáte? Realita je však bohužel někde úplně jinde – samotná akce je hrozivě nezábavná, na čemž nese hlavní díl viny level-design. Uznávám, že tunely pod Vietnamem byly poněkud fádní a jednotvárné, ale pokud na nich chci založit hru, je logické, že je trochu ozvláštním a oddělím od sebe. A ne, oddělením nemyslím to, že tunely přede mnou někdo prošel a do slepých odboček naházel červená světla a do těch vedoucích dál zelená.

Ozvláštněním pak rovněž nemyslím to, že nechám hráče, aby si jednou za uherský rok vlezl na střelnici, kde jako Rambo postřílí deset vojáků, aby se pak zase vrátil do jednotvárného podzemí a na vyčištěné místo se ani nepodíval. Na papíře působí toto zbytečné úsilí úsměvně, ale ve hře je to spíš k pláči. Aspoň, že autoři byli natolik moudří, aby dopřáli hráči i několik výletů do džungle či dalších vesnic pod kontrolou Vietcongu. Průšvih je, že se pocitu klaustrofobie nezbavíte ani na čerstvém vzduchu, protože všechny rozlehlejší oblasti jsou spojeny úzkými tunely vysekanými v porostu. Holt ani ta džungle už není, co bývala.