Silent Hill Origins – z handheldu na velkou obrazovku

Je to už celkem dlouho, co jsme se s tajuplným městečkem Silent Hill naposledy setkali na konzoli PS2. Bylo to v rozporuplně přijatém čtvrtém díle, nesoucím mysteriózní podtitul The Room (i když ten se vlastně v Silent Hillu neodehrával). Kontroverzní na něm byly hlavně překopané herní mechanizmy, které táhly spíše k bezduché akci, než k původnímu prozkoumávání. Bylo proto pochopitelné, když další chystané vstupy do série měly pokračovat v duchu původních her, což převážně ocenili vášniví fanoušci.

Ještě před ohlášením pátého dílu jsme se dočkali příjemné masáže v podobě traileru na díl nultý, neboli prequel jedničky. Zarazila ale platforma, pro kterou se projekt vyvíjel – nebyla to ani PS2, ani PS3, nýbrž výkonný handheld firmy Sony, PSP.

Návrat ke kořenům byl jistojistě správným krokem

Majitelé druhé herní stanice tak mohli jen svěsit hlavu, teda pokud dané herní zařízení neměli ve vlastnictví. Nikdy ale neříkej nikdy, což se pěkně vyjímá v tomto případě. Nedlouho na to byl oficiálně potvrzen port, který měl zanechat vše původní a navíc přihodit o něco hezčí grafiku. Měli fanoušci důvod k jásotu?

Silent Hill Origins na PSP je dobrou hrou, o tom není sporu. Návrat ke kořenům byl jistojistě správným krokem, jelikož už po pár krocích byl hráč bezvýchodně vtažen do spárů pekelného města, ze kterého se nebývale snadno ježí vlasy na hlavě. Zasloužily se o to hlavně šikovné ručičky amerických vývojářů ze stáje Climax, kteří z handheldu vyždímali co se dalo. Mistrný design shnilého okolí se tak propojil s dobře známou (a efektní) hrou světel a stínů, což v The Room chybělo.

Kamionem za hrůzou

Nebyl tak jediný důvod, proč se na PS2 inkarnaci netěšit, ovšem není všechno zlato, co se třpytí. Port pronásleduje bezpočet naprosto zbytečných chyb, které jsou udržovány v pozadí hlavně díky dobré atmosféře, kterou série vyniká. Doufám tedy, že se vývojáři do budoucna poučí a příště nám naservírují vyladěnější produkt.

Dostáváme se do kůže kamionisty jménem Travis Grady, osamělého vlka s minulostí, na kterou by každý rád zapomněl. Když se jednoho dne na cestě do Brahms rozhodne zkrátit cestu přes Silent Hill, vůbec netuší, jakou chybu udělal (nebo možná ne, záleží na úhlu pohledu). Když tedy málem srazí malou holčičku, dostane se díky ní k hořícímu domu, odkud vysvobodí další, tentokrát s rozsáhlými popáleninami. Z dálky se ozvou sirény hasičských aut a Travis se probouzí na lavičce v zamlženém městě. Hrůzostrašná cesta za poznáním tak může začít.

Staří známí

V celé hře mi asi nejvíce neseděla právě motivace hlavního hrdiny v postupu městečkem. V jedničce to bylo jasné – otci se ztratila dcerka a ten se jí za každou cenu snaží najít. Druhý díl sem pak přivádí zakomplexovaného muže, který se snaží zjistit, jak mu mohla jeho mrtvá žena poslat dopis.

 Když se jednoho rozhodne zkrátit cestu přes Silent Hill, netuší, jakou chybu udělal

Třetí díl pak hrdinku donutí okolnosti, kterých si jednoduše nejde nevšímat (nechci spoilovat). No a jak jsme psal dříve, čtyřka se v Silent Hill neodehrává.

V Origins se hrdina jednoduše pokouší zjistit, jak dopadla ohořelá holčička, kterou zachránil. Na tom ještě není nic divného, ovšem jestliže pokračuje, i když mu je řečeno o její smrti, to už divné je. Dále tak prozkoumává místa, která prozkoumávat vůbec nemusí a místo hledání cesty z městečka ven se pouští do míst, kam by se báli i bubáci. K tomu všemu se skoro nediví věcem, které se kolem něj dějí. Je to proto nejslabší sžití se s postavou v sérii, což je škoda, vzhledem k potenciálu.

Protože jde o prequel, potká cestou mnoho starých známých (našich, ne jeho) z prvního dílu. Můžu například jmenovat sestřičku Lisu, která je vidět ve většině trailerů. Je jasné, že novým hráčům to nic neřekne, veteránům se ale zajiskří nostalgická slza. I když je fakt, že stejně jako v případě hlavního hrdiny i ostatní jsou dost ploší, alespoň tedy vzhledem k předchozím dílům. V téhle sféře tedy SHO příliš neexceluje, dá se to ale s jistým přimhouřením oka přestát.