Recenze: Fracture – do kopce a skopce

Není pochyb o tom, že podzimním hitem číslo jedna byly pro LucasArts Star Wars: The Force Unleashed. Ve stínu videoherní Epizody 3,5 jakoby ale tak trochu nešťastně zapadl druhý slibný titul ze stejné stáje – a tím je Fracture. Když vloni vývojáři první střípky ze hry prezentovali na lipském veletrhu Games Convention, zdálo se, že mají zaděláno na další blockbuster. Někde cestou se ovšem muselo něco zvrtnout.

Fracture se dlouho před svým příchodem na pulty obchodů zapsal do podvědomí hráčů především možností téměř neomezeně deformovat terén, ve kterém se hrdina titulu pohybuje. A je třeba říci, že v tomto směru vsadili tvůrci z týmu Day 1 Studios takříkajíc na správného koně. Stačí se podívat na „ty lepší“ akční videohry z poslední doby. Battlefield: Bad Company, Mercenaries 2 a koneckonců i Brothers in Arms: Hell's Highway – ti všichni se soustředili především na rozvíjení destrukčního modelu. A hráči stále nemají, zdá se, dost.

Podobost čistě náhodná

Toť k samotným předpokladům Fracture stát se hitem. Nyní se vrhněme na tvrdou realitu. Celá hra je zaobalena do mně osobně velmi sympatického příběhu, v němž se hráč seznamuje s naší vlastní nelichotivou budoucností. Spojené státy – vojenský, technologický a ekonomický tahoun – se vlivem nepříznivých klimatických podmínek a rozdílené ideologie 6. března 2161 rozdělí na dvě samostatné mocnosti – západní Pacificu a východní Atlantickou alianci. A ozbrojený konflikt na sebe nenechá dlouho čekat. Severoamerický kontinent separovaný nejen politicky, ale díky stoupající hladině oceánů i geograficky, se totiž stane epicentrem odvěké lidské touhy po sebezdokonalení.

Jet Brody, který má jakožto člen aliančních sil za úkol zpacifikovat vůdce Pacifiky

A zatímco východní polovina Ameriky se směle vrhne do experimentování na poli kybernetiky, západní agresoři se neštítí šťourat v lidském genomu. Několik diplomatických neshod tak velmi rychle přeroste v otevřený střet. Netřeba dodávat, že alfou i omegou všeho dění ve hře bude bůhvíproč právě vaše postava – hrdina bez bázně a hany Jet Brody, který má jakožto člen aliančních sil za úkol zpacifikovat vůdce Pacifiky generála Nathana Sheridana. Byť tak scénář na první pohled „zdobí“ několik tradičních klišé, mohu vám slíbit, že je to právě podivuhodně pokřivená Země budoucnosti, která vás donutí vzít Fracture na milost.

V ostatních směrech to už bude spíše jen horší. I slibnou dějovou linku totiž dokázali autoři pohřbít pod nánosem tolika chyb, přešlapů a nedodělků, že se tomu vzhledem k délce vývoje nechce ani věřit. Fracture je v samé podstatě ta nejklasičtější akce z pohledu třetí osoby. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného. Pokud by ovšem takto – ohlodaná až na kost a bez ohledu na technologické pozlátko – fungovala, jak má. Namísto toho ovšem vývojáři při své práci jen splácali dohromady několik úspěšných prvků z konkurenčních titulů. A světě div se, ono to všechno pospolu moc nejde.

Do třetice všeho dobrého

Základní inspiraci hra čerpá z pravidelně „citovaných“ Gears of War. Zatímco ovšem v Epicu přesně věděli, co dělají, a svůj titul perfektně vyvážili tak, aby jeho slabiny zbytečně nebily do očí, Day 1 Studios vzali jen nepřesvědčivou kostru a na ni navlékli vlastní nemastný game design. Jet Brody tak například chodí, střílí i sprintuje, jako by jej učil sám Marcus Fenix, krýt se už ale nedokáže. Vzájemně lehce zaměnitelní nepřátelé z řad vojska Pacifiky si počínají podobně nemilosrdně jako hordy Lucustu, ale změřit s nimi síly je o poznání větší potíž a tedy i menší zábava. Zrezivělou korunu vlastní omezenosti pak tvůrci nasadili ve chvíli, kdy Brodyho na poslední chvíli převlékli do ikonického brnění, které jako by někde ztratili členové Delta Squad.

Podobně nepochopitelnou dávku inspirace si pak vývojáři „půjčili“ i z trilogie Halo. Těžko říci, co je jinak vedlo k tomu zkopírovat vedle principu fungování štítů, který se po setrvání v klidu během pár vteřin opět dobije, i proslule impotentní level design, pokud jde o interiéry. I ve Fracture tak budete nejednou odkázáni na zoufale nudný průzkum vzájemně naprosto zaměnitelných industriálních prostor, které působí, jako by Pacifica neklonovala jen své vojáky, ale rovnou celé budovy. Naneštěstí, ne celou hru budete muset strávit ve fádních exteriérech a interiérech západního pobřeží. Na své cestě za spravedlností Jet totiž vedle středně zajímavého okolí San Francisca a zoufale nudné „super tajné továrny“ na Středozápadě navštíví ještě poměrně zábavné ulice Washingtonu, kde hra konečně získá ten správný adrenalinový spád navíc podpořený několika příjemnými úkoly.

Jak si snadno odvodíte, hra se tak všeho všudy skládá z trojice dějství, které nepříliš důmyslně kopírují stokrát viděné. Nebýt tak poslední lokace, jíž je samotná metropole Atlantické aliance, šlo by hovořit bezmála o propadáku. Není přitom lehké říci, zda-li zábavu ubíjí spíše tupé hordy nesmyslně silných nepřátel, stupidní a nezajímavé úkoly či naprosto nudné prostředí, které člověka absolutně nemotivuje k cestě vpřed. Vyloženě jako pěst na oko pak působí „jízda“ obrněným vozítkem v prostřední části hry, která je rovným dílem zbytečná jako špatně technicky zvládnutá. Asi i díky tomu, že byla spíchnuta pravděpodobně v samém závěru vývoje horkou jehlou, působí jako volání o pomoc, které ovšem nikdo nechce vyslyšet.