Recenze: Assassin’s Creed 2 – bodat do krku je zábava

Podnadpis recenze je možná lehce brutální, ale přesně vystihuje (morbidní) kouzlo série Assassin’s Creed. Hrajete totiž za dokonale trénovaného zabijáka, který bez problémů zdolá jakoukoliv překážku, aby se následně ze stínů vrhl na svoji nic netušící oběť a nekompromisně jí prohnal lebku patnácti centimetry skryté oceli. „Vžuuum.“

Jedinou (a zatraceně zásadní) velkou chybou prvního dílu byl stereotyp náplně – tvůrci jako by většinu doby ladili atletické a zabijácké pohyby hlavního hrdiny a modelovali kupy hnoje i v té nejzaplivanější uličce Jeruzaléma, aby město vypadalo co nejvěrněji, a samotné úkoly pak spíchli za jedno odpoledne. Tomu je v Assassin’s Creed 2 konec.

Hrajete za zabijáka, který oběti prohnal lebku patnácti centimetry skryté oceli. „Vžuuum.“

Co bylo minule dobré je zpátky a vylepšeno, co se ukázalo jako slepá ulička vývoje bylo nekompromisně vyříznuto a nahrazeno.

Zapomeňte tak na stále totožné náplně úkolů rotované devětkrát po sobě a stejně tak si z hlavy odškrtněte nudné cestování z města do města.

Dvacet let zabijáka

Nebavilo vás po každé misi absolvovat nudné pasáže v zajetí hlavního hrdiny Desmonda? Jásejte a křepčete. Dvojka pochopitelně nezanevřela na svoji hlavní premisu, kde vše představuje výlet do dědičné paměti posledního z rodu starobylé sekty asasínů, jen to tvůrci hodně ořezali. Hra tak sice začíná laboratořích společnosti Abstrego v kůži Desmonda Milese, ale už během nějaké půlhodinky sedíte v Animusu 2.0 a vracíte se do těla jednoho z předků. V průběhu hry se odpojíte a vrátíte do reálného světa už jen jednou (když nepočítám konec), přičemž i tato pasáž se nenese v pouhém očumovaní zdí jako to bylo obvyklé v prvním dílu.

Animus vás tentokrát zavede na konec 15. století do renesanční Itálie, kde se stanete hostem zrození a části života šlechtice jménem Ezio Auditore di Firenze. Ezio na rozdíl od Altaira není jen anonymní zabiják v kápi, ale postava s vlastní osobností a historií. Na začátku se tak jako mladý floutek v rodné Florencii kočkujete (čímž si vyzkoušíte nový systém boje s holými pěstmi) s mladíky znepřáteleného rodu a poskakujete po střechách při utíkání z ložnic „počestných“ dcer, aby vás sled událostí navlékl do tradičního obleku zabijáků a vyslal vstříc dalšímu kolu skryté války mezi asasíny a templáři.

Celé postavení příběhu jako cesty jednoho muže za svým cílem se mi rozhodně líbí víc, než Altairovy eskapády představující opakující se seznam devíti cílů k likvidaci. Eizovo dobrodružství se odmotává postupně jako klubíčko, kdy odhalujete stále nové členy templářů, než se dostanete k samotné špičce. Celá hra se sice dělí do 12 paměťových bloků vždy vrcholících zabitím daného templáře, ale ty na sebe navazují a navíc se roztahují po době nějakých 20 let, což hře dodává zajímavý náhled. Stejně jako v prvním díle zarazí konec, který v podstatě shrnují i poslední tři slova „What. The Fuck.“ Ovšem pokud jste se s tím a vlastně celou prezentací hry, kde se města „virtualizují“ a postava se místo smrti „desynchronizuje“ smířili v prvním díle, tady už vám to vadit nebude.

Skok do zdi

Základní herní stavební kameny pochopitelně zůstaly nezměněny. Assassin’s Creed 2 opět představuje “GTA like“ third person akci orientovanou na překonávání překážek ve stylu adrenalinové zábavy jménem parkour. V každé lokaci, což představují velká města Florencie a Benátky plus tři menší městečka a část Toskánského venkova, můžete provádět doslova psí kusy. Stačí zmáčknout dvě tlačítka a Eizo vyrazí vpřed a prakticky nic jej nezastaví.

Jak se tam zatraceně dostanu?

Pokud je v cestě překážka, přeskočí ji, pokud je to zeď a jsou na ni vhodné lezecké úchyty, zdolá ji bez problémů do jakékoliv výšky. Můžete šplhat po oknech, ručkovat po parapetech, přebíhat po napnutých lanech, přeskakovat ze střechy na střechu – cokoliv. Eizo oproti Altairovi zvládá (postupem času) i některé novinky jako vyběhnutí po stěně a odražení do strany či výskok do výšky a zachycení se. Nově dokonce dokáže plavat, což se hodí nejen v kanály prolezlých Benátkách.

Stejně jako minule se akrobatické kousky hlavního hrdiny skvěle kouká – plynulost pohybu je fascinující, animace na sebe perfektně navazují. A ten pocit, když bez problémů vylezete na dvacetimetrovou věž, abyste se z ní následně s lehkým šimráním v žaludku vrhli dolů? Nepopsatelné. Veškeré chytání a lezení je opět do velké míry automatizované, díky čemuž je poměrně obtížně odkudkoliv spadnout a opět to znamená, že občas prostě vylezete, kam jste zrovna nechtěli. Pro všechny fanoušky Prince z Persie tu nově najdete i šestici nepovinných lokací, kde budou vaše lezecké schopnosti podrobeny pořádné zkoušce.

Nejen, že jsou vždy prostorově dost členité a často zůstanete pár minut v zamyšlení jen nad tím „jak se tam zatraceně dostanu?“, ale navíc narazíte i na časové zámky a podobné legrace. A co odměna za dobře vykonanou práci? Sladký dárek od Altaira.