Recenze: Splinter Cell: Conviction CZ – naštvaný agent

Sam Fisher je jméno, které se už beze studu může postavit vedle takových velikánů, jakými jsou James Bond, Jack Bauer nebo Jason Bourne. Neohrožený agent se sice zpočátku spíše plížil ve stínech, ale s každým dalším dílem se jeho postup mění, chvaty jsou více smrtící a místo předem nalajnované cestičky pro plížení už člověk může i podstatně lépe improvizovat. Conviction znamená vrchol v tomto přístupu, kdy můžete projít celou hrou jako horká nábojnice máslem, jak jste se ostatně mohli dozvědět v recenzi konzolové verze.

Sam se totiž lehce dožral a boj s minimálním vybavením si žádá maximální nasazení. Je trochu škoda, že hra dost podstatně svádí k tomu, abyste vzniklé situace řešili spíše akční cestou a místo neviditelného agenta se stali masovým vrahem.

Boj s minimálním vybavením si žádá maximální nasazení

Plížit se sice stále jde, ale i tak si myslím, že posun k akční hratelnosti je více než patrný a fanoušky série určitě příliš nepotěší. Mně osobně sice lehce akčnější přístup v některých případech i celkem vyhovoval, ale na návrhu úrovní je jasně vidět, že hra je stavěná spíše pro tichý a opatrný postup.

Přesto si však nemohu odpustit poznámku, že v jedné z flashbackových exkurzí do Samovy minulosti se hra do akční roviny přehupuje úplně – a je vidět, že i přes snahu o okopírování systému krytí známého třeba z Gears of War na své čistě akční kolegy prostě nemá. Na zpestření je sice daná mise celkem fajn, ale je naprosto jasně znát, kudy cesta nevede a co návrhaři ještě příliš udělat neumí. Ostatně, za pravdu jim k tomu dávají i nešikovně rozmístěné výbušné sudy, které jsou jako na potvoru téměř u každého postavení nepřátel.

Noktovizor znovu na scéně

K jisté neohrabanosti akčních scén pak velkou měrou přispívá i lehce nedoladěné ovládání, které není zcela přesné a nezřdka se vám stane, že se Sam připlácne k úkrytu ze špatné strany, což mu často přinese kulku do hlavy a vám salvu nadávek. Nepřesnost ovládání nutná u konzolí a už méně na PC je pak bohužel patrná i při označování nepřátel pro použití schopnosti „Mark & Execute,“ kdy je téměř umění označit dva těsně vedle sebe stojící nepřátele. Což je u schopnosti, která vám dovolí během pár sekund vybít skoro celou místnost, záležitost poměrně smutná.

Samotná hratelnost jako by byla spíše podřízena dramatickému příběhu, jenž obstál na výbornou. Svou roli v tom sehrál i překlad, který je, co se týče faktické správnosti, poměrně povedený, i když se v něm bohužel najde i pár přehmatů, kde není úplně jasné, co chtěl básník říci.

Svou roli v tom sehrál i překlad, který je, co se týče faktické správnosti, poměrně povedený

Týká se to zejména několika doslovně přeložených frází, což je lehce s podivem, vzhledem k tomu, jak zručně si autoři poradili s upravením některých přirovnání. Daleko větším problémem však je fakt, že některé rozhovory stráží nebo okolních čumilů nejsou vůbec opatřeny titulky.

Naštěstí se sice jedná o nedůležité plky, které jsou ve hře jen kvůli dokreslení atmosféry, ale i tak tato drobná chybka zamrzí. Zvlášť když je kromě výše zmíněných drobných přehmatů celý překlad na poměrně vysoké úrovni a působí doopravdy profesionálně, což je v českých poměrech hlavně doménou CD Projektu. Je vidět, že v Playmanu roste této společnosti zdatná konkurence a případný kupec české pobočky se bude muset hodně snažit, aby si udržel monopol na kvalitní překlady.

Výstřel ze tmy

V otázce hardwarových nároků je pak Fisher poměrně nekompromisní a i přes Unreal Engine si vyžádá snížení detailů na kartách střední třídy. S již pomalu dosluhuijící 8800GT jsem byl nucen stáhnout některé posuvníky na nízké nastavení a celkově hrál Conviction někde na pomezí low/medium detailů. I přes to ale hra vypadá výborně, jak ostatně můžete posoudit na okolních obrázcích. Celkovému ozvučení pak nelze vytknout půl slova – samopaly štěkají, tiché našlapování hladí membrány v reproduktorech a dramatická hudba dodává další rozměr už tak napjaté atmosféře. 

Když dojde na lámání vazů, je Sam Fisher stejný tvrďák na konzolích i na PC a překlad i konverze mu k tomu poměrně zdatně sekundují. Je fakt, že drobné minely v ovládání zamrzí, ale pořád se nejedná o prvky, jež by hru výrazněji kazily a narušovaly tak zážitek z dramatického příběhu o přátelství, zradě a smrti. Při koupi se tak můžete rozhodovat čístě podle toho, jak moc je vám šedivějící veterán sympatický – s věkem se mění, přistupuje k celé věci méně čistě, ale stále je s ním hromada zábavy. A tak to prostě má být.