Kung fu panda – s pandou až za černým páskem

Žila byla kdysi kdesi (samozřejmě v Číně) panda Po. Panda mužského pohlaví, pro upřesnění, a ve značně teenagerovském věku. A tento panda snil o tom, že bude obávaným a váženým mistrem bojových umění. Jak to tak ale v tomto typu pohádek chodí, nikdo mu nevěřil – kdo to kdy slyšel, aby panda dělala kung-fu? Jasně, tygr, kudlanka, had, opice, jeřáb… To je jiná, to jsou regulérní styly. Ale kdo kdy slyšel o pandím stylu? Hahaha. No však to znáte.

A jak to tak v tomto typu příběhů chodí, hrdina se nezalekl a vesele snil dál. A pak, shodou neskutečných náhod, pomocí tvrdé dřiny, odříkání, a hloupých hlášek, s podporou dojemných scén a velkého zlého záporňáka, se mu navzdory všem povedlo sen naplnit, a při tom mimochodem zachránit celý svět. Nebo alespoň rodné údolí, v tomto případě.

Pandaaaaaa!

Dříve se věřilo, že hry podle filmů jsou zákonitě špatné. Tento mýtus byl vyvrácen až v poslední době, i když ne zcela. Tituly jako King Kong si své příznivce rozhodně našly, a oprávněně. Bohužel to nebude případ KFP. Jistě, hra to je dobrá. Jen poněkud… Nedotažená. A při tom stačilo tak málo a byl by to jasný osmičkový titul.

Na těžkou obtížnost vás boje nutí hraní namísto bezhlavého mlácení dokonce i uvažovat

KFP se vlastně skládá ze tří částí: z bojové, kdy mlátíte hlava nehlava mraky nepřátel kolem sebe; z plošinkové, kdy si hledáte cestu od někud někam a snažíte se nespadnout; a z miniher, které celou hru osvěžují. Nebo alespoň takhle nějak podle všeho vypadal původní plán tvůrců.

Ale vezměme to postupně. Bojová část hry se povedla. Je akční, má spád, dává vám poměrně široké možnosti taktizování – a na vyšší obtížnost vás dokonce nutí je pořádně využívat a u hraní namísto bezhlavého mlácení dokonce i uvažovat.

Při tom základ je veskrze prostý: máte k dispozici rychlý útok, silný útok, výskok, speciál a blok. Rychlé a silné útoky lze kombinovat do různých komb, z nichž každé se hodí proti jiným soupeřům a na jinou situaci. Mlácením soupeřů pomocí klasických útoků se vám nabíjí čchi (mana), kterou můžete využívat na speciální útoky. A blok vás dělá nezranitelným – ale jen na chvíli. Každý zásah jej totiž oslabí.

Navíc vám hra formou pergamenů neustále nabízí tipy jak dělat to či ono kombo či ten či onen speciální tah. Většinu z nich uvidíte několikrát, ale je pravda, že pokaždé ve chvíli, kdy odpovídají aktuální situaci a nejlepší použitelné strategii. Během bojů (ale i prostého procházení úrovní) pak objevujete mince, za něž si můžete vylepšovat Poovy vlastnosti, tak i jeho komba a speciální útoky; nebo si prostě kupovat speciální oblečky. Jednoduché, ale příjemné zpestření této části hry.

Skoč, Po, skoč!

Další na přetřes je část plošinková. Ta je ale bohužel o poznání slabší než zmíněné boje. Už jen samotná náplň: Skoč z generické plošinky A na zcela totožnou generickou plošinku B, pak na zcela totožnou generickou plošinku C. Pokud to nezvládnete? V lepším případě si zopakujete posledních pár zcela totožných generických plošinek. V tom horším vás čeká okamžitá smrt a celé skákání od samého začátku.

Pokud stojíte u okraje plošinek, mají tendenci vás “vcucávat” a následně shodit

Ovšem tou nejzásadnější chybou je samotné skákání v praxi. O co jde? Zjednodušeně řečeno o samotnou nutnost strefit se skokem na plošinky a nespadnout z ní při tom. Autorům se totiž podařilo do tohoto zcela elementárního a základního středobodu všech hopsašek zakopat psa. A že to nebyl žádný punťa, ale solidní bernardýn!

Prvním problémem je již fakt, že Po je krásně pandovsky neohrabaný. Je to sice stylové, ale jeho pochybné (po)skoky dokáží často zavařit. Ale to je stále jen detail. Asi hlavní potíž je fakt, že pokud stojíte u kraje plošinky, stává se, že vás prostě „vcucne“ a shodí, což nepotěší zejména při doskocích. Nepotěší ani to, že pokud s Poem nic neděláte, začne si nacvičovat stylové kung fu pózy. Bohužel se při tom poněkud hýbe do stran, takže pokud stojíte blízko okraje plošinky nebo na malém výstupku, pravděpodobně spadnete, zcela bez svého zavinění.

Poslední částí hry jsou pak minihry. Ve většině obdobných titulů jsou přesně tím, co probouzí upadající zájem hráče, probírá jej z letargie a udržuje zábavnost na vysoké úrovni. Bohužel, KPF je smutnou výjimkou. Meziher zde sice najdete dost, a dokonce i rozmanitých – čeká vás například klasické „Šimon říká“ (alias zmáčkni v malém časovém limitu zobrazené tlačítko), sestřelování balónů obří kuší atd. Bohužel většina meziher je nezábavná až nudná.

Například jedna z prvních meziher o průletu mezi bouřkovými mraky, kdy jakýkoli kontakt s nimi znamená zásah bleskem a ztrátu části života. Nápad to není špatný, ale provedení je horší. Kamera si letí vlastním tempem, tu zahne vpravo, tam vlevo, protáhne se mezírkou mezi mraky… A vy se v rámci obrazovky snažíte dostat hned nahoru, hned vpravo, tu zas doprostřed, abyste se zabijáckým mračnům vyhnuli.

Problém je, že nejen, že kamera letí velmi rychle a že díky neustálému zatáčení a překážejícím oblakům, které právě oblétáte, dopředu prakticky nevidíte. I samotné hrany mraků jsou velmi špatně rozeznatelné, takže často opravdu netušíte, kde bude ta jediná bezpečná mezírka, kterou musíte proletět.

Kung fu stylem

Čím ale KFP na PC asi nejvíc trpí je to, že se jedná o předělanou verzi z Xboxu 360. Špatně předělanou, dlužno podotknout. První věc, co vás totiž doslova praští do očí je fakt, že i při maximálním nastavení grafických detailů PC verze nevypadá zdaleka tak dobře, jako ta konzolová. Neptejte se mě proč – když už má hra tři nastavení kvality obrazu (low, medium a high), proč nemohla mít i čtvrtý, s maximem detailů opravdu netuším.

Grafika je to první, čeho si všimnete, bohužel ale zdaleka není tím, co by vás štvalo nejvíc. Nejhorší je totiž ovládání. Na gamepadu je vše v pohodě: jednou páčkou ovládáte pandu, druhou kameru, k tomu aktivně využíváte šest tlačítek a v rámci možností si v pohodě hrajete. Bohužel na myši/klávesnici je tohle naprosto nerealistický scénář. Už jen protože když si nastavíte ovládání kamery na myš, z nějakého záhadného důvodu je neuvěřitelně roztřesená a nepřesná. Nebo protože současně jednou rukou ovládat směry a k tomu útoky a bloky z klávesnice je věc zábavná a reálná možná pro chobotnice, ale rozhodně ne pro běžného člověka (v to zahrnujíc i zkušené hráče).

Naštěstí hra podporuje Xbox 360 ovladač, takže pokud nějaký máte po ruce, rozhodně jej využijete. Pokud žádný gamepad doma nemáte, můžete na KFP raději rovnou zapomenout. Což ovšem doporučuji i těm, kteří ho mají, takže je to vlastně jedno.

Hra podle filmu

Smutné na tom všem je, že co se týče samotné kvality předělání filmu do hry, je KFP opravdu podařenou záležitostí. Ve třinácti kapitolách vám nabídne jak filmové, tak i zcela nové události, které vás příjemně provedou dějem, seznámí vás s postavami, zápletkou… Inu, je to škoda, ale co se dá dělat – ale u her je přeci jen hratelnost na prvním místě. A v ní je KFP prostě poněkud slabší.

Špatně provedená dobrá filmová předělávka. Pro dospělého příliš dětinské, zato pro děti příliš nervydrásající chyby nutící hrát jeden krátký úsek znovu… A znovu… A znovu… A znovu…