Obyčejný příběh

Autor: Ramon Dexter

1.

Molo ve vesničce Seyda Neen bičovala mohutná bouře. Moře bylo rozbouřené dopadajícími kapkami a silným větrem. Na zábradlí mola svítilo slabé světélko lucerny, kterou cloumal vítr. Ze dveří domu, u kterého bylo molo postaveno, vyšla dvojice mužů, stráží. Na sobě měli imperiální brnění a v rukou velké štíty. Kapky dopadaly na jejich pancíře a povážlivě zkracovaly jejich životnost. Pomalým krokem se kráčeli po starém molu, které jim pod nohama slabě vrzalo. V hluku bouře se ten zvuk skoro ztrácel. „Počasí mizerný. To nemohli přijet už včera?“ řekl jeden z mužů. Vítr mu foukal proudy vody přímo do tváře a nepomáhalo mu ani to, že se snažil krýt štítem. „Mlč a trp. Si voják a voják musí něco vydržet.“ Odvětil ten druhý autoritativním hlasem. Velitel. „Hmmm.“ Zavrčel ten první a jal se rozhlížet po okolí. Snažil se zahlédnout cokoliv, co by ukončilo jeho trápení. Po několika nepříjemných chvilkách hlídkování v nečase ten první vykřikl: „Tam! Světla!“ a ukázal tím směrem rukou. A skutečně; kdesi v dálce bylo vidět rozkomíhané světlo lodní lucerny. „No konečně!“ pokračoval první strážný a viditelně pookřál. Na veliteli byla také vidět viditelná úleva; narovnal se a hleděl na pomalu se blížící loď.

2.

Imperiální vězeňská loď se přiblížila k molu. Její palubu osvětlovaly tři lucerny, jejichž slabé světlo sotva zdolávalo tmu zesílenou silný deštěn. Na palubu vyběhli dva statní námořníci oblečení do dlouhých kožených kabátců. Vzali do rukou smotky lan a hodili je dvěma strážným, kteří čekali na molu. Když loď upevnili a spustili můstek, z lodní přístavby vyšel muž. Byl to Redguard, asi třicet let starý, postavy atletické. Na sobě měl imperiální brnění a přes něj přehozený plášť, jehož cípy mu cloumal vítr. Zamířil přímo ke dvěma strážným na molu. „Tak co ste přivezli?“ zeptal se Velitel. „Dneska jenom jednoho. Nějakej propuštěnej vězeň. Prej dostal milost od císaře.“ Řekl Redguard a přitáhl si plášť těsněji k tělu. „Milost od císaře? Co je zač?“ řekl strážný. „Nevim. Vlastně ani nevim, jak je jmenuje.“ Odvětil Redguard a otočil se. Vyrušil ho zvuk otvíraným padacích dveří na palubě lodi. Ty vedly do podpalubí, kde byli vězni. V otvoru padacích dveří se objevila postava. Už na první pohled je upoutala mohutná hříva, se kterou si okamžitě začal hrát vítr. Podle tělesné stavby a ocasu to byl Khajiit, vznešená rasa polozvířat. A podle mohutné hřívy to byla lví varianta. Khajiit vystoupil na palubu, následovaný dalším strážným. Vydali se směrem na molo. Okolo strážných a kapitána lodi prošli mlčky, zastavili se až před dveřmi domu, ze kterých předtím vyšli dva strážní. Khajiit vešel dovnitř a ten druhý se vrátil na loď. Kapitán se po krátké rozmluvě se strážnými vrátil na loď a ta během noci odplula.

3.

Do spoře osvětlené místnosti celní kanceláře vstoupil Khajiit v promočeném oblečení. Přijímací důstojník, ctihodný muž v nejlepších letech, na něj rozespale mžoural. Svíčky stojící na stole vrhaly stíny tančící po stěnách místnosti. Na stěně naproti Khajiitovi byly pověšeny vyobrazení nějakých postav. Důstojník si Khajiita dlouze prohlížel, pak si promnul oči a řekl:
„Tak koho nám to dneska přivezli? Tak se jmenuješ?“ zeptal se a uchopil do ruky psací brk.
„Do’Jo’Rasha.“ Odvětil Khajiit hlubokých dunivým hlasem se silným hrdelním přízvukem, tak typickým pro zvířecí rasy.
„Do…Jo…Rasha. Dobře. Dobře. Co jsi dělal, než si přijel sem?“ zeptal se důstojník, aniž by zvedl oči od papíru.
„Byl jsem mnich v řádu Shi’Kala.“ Zněla odpověď. Důstojník to zase zapsal, tentokrát beze slov.
„Tak, mnichu, pod jakým znamením jsi se narodil?“ Důstojník zvedl oči od papíru a mávl na Rashu brkem.
„Znamení Rituálu. Narodil jsem se před dvaceti lety.“ Odvětil Rasha a přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Pomalu ho to začínalo nudit. Netrpělivě těkal očima po místnosti. „Rituál, dobře.“ Řekl a zaznamenal to na papír. Brk vrzal a důstojník vystrkoval špičku jazyka z úst.
„A je to. Tumáš mnichu, zkontroluj to.“ Dodal a vrazil Rashovi do rukou papír popsaný kostrbatým rukopisem.
Ten listinu zkontroloval a s kývnutím mu jí vrátil. Důstojník na listinu kápnul trochu pečetního vosku a přitiskl pečeť se symbolem impéria. „Tuhle listinu dáš propouštěcímu důstojníkovi. Teď už běž, chci je ještě trochu vyspat.“ Řekl a zvedl se od stolu, sfoukávaje svíčky na stole. Rasha vzal do ruky listinu a vydal se druhými dveřmi ven z místnosti. Tam pokračoval skrz krátkou chodbu do další místnosti, která byla prázdná. U jedné ze stěn stála knihovna a v rohu byl velký proutěný koš. Na stole ležel kus popsaného papíru připíchnutý ocelovou lehce zrezivělou dýkou. Rasha schoval dýku do vaku, který tady našel a upřel své zraky na papír. Na něj bylo naškrábáno nevzhledným rukopisem:
Hrisskare, zařiť Ať je tahle díka vostrá jako dráb Scampa.
Rasha papír schoval do vaku, tušil, že se mu bude v budoucnu hodit. Pak ho zaujala malá truhla v knihovně. Pokusil se jí otevřít ale byla zamčená. Chvíli se jí pokoušel otevřít, ale nechal toho. Musel pokračovat dál k propouštěcímu důstojníkovi, nechtěl si dělat hned na začátku problémy. Otevřel jediné dveře v místnosti a vítr mu vrhnul do tváře několik litrů vody. Venku stále zuřila bouře a nic nenasvědčovalo tomu, že by nějak zeslábla. Spíš naopak. Oblohu pročesávaly blesky a chvílemi bylo světlo jako ve dne. Dveře vedly na malý dvorek, obehnaný vysokou omítnutou zdí. Omítka na zdi byla již notně oprýskaná a na několika místech se usadila plíseň. Rashu ta zeď nezajímala. Několika rychlými kroky dosáhl druhých dveří na dvorku. Vedle nich stál starý, povětřím zelený sud. Na jeho dně se cosi zablýskalo když oblohu rozčísnul jeden z nespočetných blesků. Sáhnul do sudu a nahmatal studený kovový kroužek. Vytáhl ho a prohlédl si ho. Prsten ve tmě slabě světélkoval. Magický prsten. Rasha ho schoval do vaku a vstoupil do dveří.

4.

Uvnitř bylo teplo, které vydával krb plný silných polen, která hořením a žárem pukala. Před ním stál muž a hřál si ruce. Na sobě měl nádherně vyleštěné brnění imperiálních templářů. Když Rasha vstoupil do pokoje, otočil se. „Ty si ten novej? Ukaž doklady.“ Řekl a vykročil k Rashovi. Ten zalovil ve vaku a podal templáři listinu. Ten si jí vzal a chvíli v ní četl. Poté přistoupil ke kované truhle opatřené masivním zámkem a vyndal z ní srolovanou listinu a kožený váček. „Jeď do Balmory a najdi Cassiuse Cossada a dej mu tohle.“ Řekl a podal Rashovi srolovanou listinu. „A tady máš dárek. Pomoc do začátku.“ Dodal a podal mu kožený váček. „Kolik to je?“ zeptal se Rasha, když schovával váček do vaku. „Sto septimů. Víc nedostaneš. Pokud budeš potřebovat víc, musíš si vydělat. Teď už běž.“ Řekl a vrátil se k ohni. Rasha jen pokrčil rameny a vydal se ven ze dveří, v ústrety zuřící bouři.

5.

Skrz silnou clonu deště uviděl slabou lucernu, která osvětlovala vývěsní štít. Rasha zamířil tím směrem. Slabé světlo slibovalo cosi důvěrně známého a bezpečného. Asi jako když se před lety ztratil v lese a jeho rodiče ho šli hledat s pochodní v ruce.Dveřmi dovnitř nahnal vítr několik litrů vody, které se na zemi slily ve velkou louži. Uvnitř bylo teplo a sucho. Rasha se oklepal a prohlédl si vnitřek. Přímo naproti dveřím byl prodejní pult, na kterém bylo vyloženo mnoho obchodních komodit; různé meče, sekyry a další zbraně; oblečení a jídlo. Za pultem na houpací židli klímal vznešený elf. Rashův příchod ho z jeho snění vyrušil. Skoro až vyděšeně vyskočil ze židle a prohlížel si nového příchozího.
„Máte tady nějaké suché šaty?“ zeptal se Rasha a zavřel dveře. Voda z něj kapala na zem.
„No…ano. Mám tady nějaké róby, kalhoty a haleny. Levně.“ Odvětil elf a promnul si oči. Sledoval neznámého Khajiita.
„Vezmu si róbu. Nějakou kvalitní.“ Řekl Rasha a vytáhnul z vaku měšec s mincemi. V tichu bylo slyšet jejich chrastění v kožené váčku. „Tak to mám tady tuhle,“ řekl a vzal do ruky hnědou splývavou róbu. „Je ze silného plátna, nepromokavá, za pouhých dvacet septimů.“ Dodal a podal Rashovi róbu. Ten si jí zevrubně prohlédl a odsypal z váčku požadovaný obnos. Elf róbu složil a položil na pult, vedle vysypaných peněz.
„Ještě na něco jsem se chtěl zeptat.“ Dodal Rasha a vzal z pultu balík. „Dá se tady někde sehnat nocleh?“
„Ano. Nabízím pokoje za patnáct septimů na noc.“ Řekl elf, sbíraje vysypané zlaťáky.
„Tak jeden pokoj na jednu noc. A ráno mě vzbuďte.“ Dodal a vysypal na pult další mince. Elf mu obratem dal do ruky klíč.
„Je to první pokoj nahoře vpravo. Dobrou noc.“
„Dobrou.“ Řekl Rasha, vzal klíč a vydal se do pokoje.
Ten byl zařízený jednoduše, ale účelně. Jedna postel, stůl a židle. Naproti oknu byl krb a vedle něj vyrovnaná polena. Rasha ze sebe shodil promočené oblečení a rozdělal oheň v krbu. Lehnul si do postele a naslouchal okolním zvukům. Hučení deště a praskání polen v krbu ho pomalu, ale jistě posílalo do krajiny snů.

6.

Když se ráno vzbudil, krb byl plný dohasínajícího popela. Oblékl se do svých, teď už suchých šatů a přes ně si navléknul novou róbu. Padla mu víc než dobře. Ustlal postel, zamknul pokoj a šel vrátit klíč.
Dole nebyl nikdo, vyjma elfa. Ten byl v nějaké zadní místnosti. Celé dolní patro bylo provoněné pečenou slaninou a vejci. Když uviděl Rashu, zavolal na něj:
„Dáte si snídani?“
„Ale jo. Proč ne.“ Odvětil tázaný.
„Tak si sedněte ke stolu, za chvilku to přinesu.“ Dodal elf. Během několika minut přinesl dva kouřící talíře. Byly plné míchaných vajec a smažené slaniny. Oba se pustili do jídla. Když dojedli, elf odnesl talíře. Rasha se zvedl a s plným žaludkem se vyšel ven.
Tam už nepršelo, vzduch byl čistý, voněl ozónem a vlhkostí. Seyda Neen se probouzela do dalšího dne. Venku bylo jen několik stráží a první obyvatelé. Rasha kráčel ke stanovišti Silt Striderů, když k němu přiběhl mladý bosmer.
„Hej cizinče, neviděl si můj prsten po mamince. Je takovej stříbrnej a lesklej. Ta co, neviděl si ho náhodou?“ vychrlil na Rashu.
„Teda ty máš štěstí. Náhodou jsem ho našel. Tumáš.“ Řekl Rasha a podal mu prsten. Elf poskočil radostí a vytrhnul mu prsten z ruky. Rasha se jenom usmál a šel dál na zastávku.
Na stanovišti už jeden Silt Strider čekal. Silt Strideři jsou obří brouci, které místní obyvatelstvo ochočilo a používá jako prostředek k dopravě. A s jedním takovým jel Rasha do Balmory.
„Kam to bude?“ zeptal se dunmer, který stál opřený o broukova mohutná záda.
„Do Balmory.“ Odvětil Rasha.
„Tak to bude 20 drakeů. Odjíždíme hned.“ Řekl dunmer a vyhoupl se do mohutných zad impozantního tvora. Rasha nastoupil za ním a usadil se na sedátku. Vůdce tvora mu podal přikrývku, aby mu nebylo zima. Kolébání Rashu brzo uspalo.

Pokračování příště....